Inteligentní a interesantní článek

15. června 2017 v 0:18 | Irena M. |  Lidé
Sedím v pokoji ve společnosti pavouka, kterej se vyloženě vysmívá mému strachu z něj a od čtyř hodin, kdy jsem ho tam poprvé zahlédla, se nehnul z místa. Jsem spocená jak to prase, poněvadž jsem se rozhodla, že bych po tom zhruba měsíci nechutného přežírání se sebou mohla zase něco udělat, moje výmluva, že maturuju totiž již není aktuální, bohužel nebo spíš bohudík. Kdybych toho stresu měla ještě o kapičku víc, tak sem píšu z Bohnic. A s tím pavoukem jsem trochu kecala, ve skutečnosti jsem se přesunula do obýváku, jelikož se ho fakt bojím a všechny kecy o tom, že se mě bojí víc než já jeho jsou mi k ničemu. Asi u sebe v pokoji nebudu ani spát, protože to si zase vybavuju to, že člověk sní během života průměrně osm pavouků (samozřejmě nedopatřením), nevím, co je na tom pravdy, ale stejně fůůůj!
A tak přemýšlím, co inteligentního a interesantního bych mohla po roce napsat na blog, který jestli někdy někdo četl, tak už je to zřejmě v nenávratnu. A má to tedy ještě cenu sem vůbec něco psát? (Ahoj, jsem Irča a trpím samopsanou)
Ať to beru odkudkoli, v mém mozku se prostě hromadí mraky negativ, a tak nevím, zda je vhodné to sem všechno vypisovat. Díky svému rozhořčení totiž píšu rychlostí blesku, jelikož nestíhám zapisovat všechno to, co se mi honí hlavou (to je možná dobře) a začínám dokonce věřit tomu, že bych se i mohla naučit psát všemi deseti.
Proto jsem se rozhodla, že se s Vámi (se sebou- hodně zapomínáš, Irčo, tak si to aspoň budeš moct za rok přečíst) podělím o to, co se v mém životě změnilo.
1. Dne 24.května jsem chvála Bohu odmaturovala, tři jedničky, jedna dvojka a jedna čtyřka z biologie (preferuju extrémy), ale jsem upřímně ráda, že mi to dali. Vytáhla jsem si kardiovaskulární systém, což je samá sranda, to je jasný a i když bych sama sobě dala trojku, tak své drahé učitelky jsem zřejmě nepřesvědčila. Pozitivní ale je, že se do tý zaprděný školy už nikdy nemusím vrátit, protože, zcela bez příkras, ty čtyři roky byly peklo a já se jen divím, že jsem to dotáhla až do konce, takže až mi moje dítě jednou řekne, že chce na zdrávku, a já teda doufám, že budu mít dítě, tak prostě nepůjde (jinak budu ale dobrá máma). Taky jsem pěkně naprdnutá na Cermat, ale to bych se zase dostala k těm negativům, takže o tom se rozepisovat nebudu nebo aspoň ne dnes. Za všechno může Cermat, jasná věc :D.
2. Rozbila se nám pračka, lednička a nově i sušička. Jo a taky mi babička nedopatřením rozbila světlo v ateliéru, tak ještě, že ho vlastně nepoužívám, achjo. Mimo to nás sousedi asi tak sedmkrát vytopili (tj. skóre za rok a půl našeho žití v tomto bytě!), nic nám nezaplatili, samozřejmě a já teda nejsem žádnej elektrikář, ale od tý doby mi už odešlo asi pět žárovek v pokoji, tak by mě fakt zajímalo, jestli to má nějakou souvislost anebo je to prostě jen duchovní odpověď na to, že jsem zlá, a tak se to děje v tomhle bytě jen mně :D. Pozor, novinkou je ještě rozbitý vysavač (Vítejte v pravěku, my radši košťata a věšení prádla na balkóně, aneb jak se říká, člověk si neuvědomuje, co má, dokud to neztratí.)
3. Udělala jsem autoškolu, skoro jsem zapomněla, že jsem to tu ještě nezmínila, jelikož to bylo v září, a to už teď zkrátka není aktuální. Proklínala jsem svou učitelku za její kecy, vždycky když už jsem začala mít pocit, že dobrý, tak mi řekla něco moc hezkého a povzbudivého. Poté, co jsem se jí tam asi pětkrát rozbrečela (z čehož hned po první hodině, poněvadž mě srovnávala se ségrou, moje ségra to totiž dávala levou rukou!) mě už jen uklidňovala a ruku na srdce, myslím, že mě nakonec naučila řídit docela dobře.
4. Ok, zas tak dobře ne :D. I když to, co se mi stalo asi půl roku poté byla spíš moje vina, už dvakrát jsem totiž stihla odřít naše auto, a to nikoliv při parkování, ale během vyparkování (existuje vůbec takové slovo? Jestli jo, tak je divný), což je ale vlastně dobře, protože to znamená, že řídím, přičemž jsem v autoškole slíbila sama sobě, že už v životě nesednu za volant. Když se mi to stalo poprvé, nechali jsme se ségrou, jakožto spolujezdcem, za stěračemi poškozeného auta, lísteček s tím, ať se ozve a vyřešime to. S traumatickým zážitkem a s hysterickým řevem, že se ségrou už nikdy řídit nebudu, jelikož sama to zvládám tisíckrát líp, mě ségra odvezla k babičce. Po návratu jsme potkali majitele poškozeného auta, ten nám řekl, že v poho, že to rozleštil, ale ať si příště dám pozor (já si totiž pozor nedávala, já jela prostě poslepu! To jsou fakt rady k nezaplacení). Bylo to od něj ale hezké a nutno podotknout, že si fakt pozor dávám. Druhé odření následovalo týden poté, to byla ale naštěstí jen zídka u babi před domem.
5. Společně s řidičákem přišlo ale spoustu dalších starostí a mých agresivních výlevů kvůli všem těm debilním řidičům, kteří mě předjíždí v obci, kde je jednak zákaz předjíždění a druhak jedu 50!!!!!!!! Lidi, proberte se!
6. Jsem ostříhaná na mikádo, tedy myslím, že je to mikádo, zkrátka po ramena. Slibovala jsem si to už minimálně od února, ikdyž v té době to byl jen super bezva nápad, jenž se zrodil v mé hlavě na maturitním plese (vhodné místo, kde uvažovat o svých vlasech). Každopádně to má spoustu výhod, jako třeba to, že mě šimraj konečky na krku, což vlastně nevím, jestli je výhoda. Nicméně česání už netrvá hodinu a nemám to za minutu zase zacuchané, schne to taky chvilku a hlavně mám mnohem lehčí hlavu (jen to, co mám v hlavě mi pořád způsobuje daleko větší těžkosti, občas by bylo fajn být debil a nepřemýšlet nad všemi nespravedlnostmi světa). Taky vypadám zas na dvanáct (zase kecám, ve dvanácti jsem vypadala starší).
7. Již třináct měsíců a osmnáct dní (jsem slabá v matice, a tak nemůžu zaručit správnost svého výpočtu, v toleranci je tedy plus mínus pět dní) nemám facebook a nevím, zda je třeba k tomu, cokoli dodávat, možná to, že už nemám abstinenční příznaky, ale prokrastinaci to stejně nebrání, například během učení k maturitě jsem si našla spoustu jinejch zábaviček, který byly zajímavější než učení, ale to ze mě nedělá špatnýho člověka, jelikož, co vím, tak to dělá asi každý (a až půjdou ostatní skočit z okna, ty půjdeš taky?)
8. Tak jako tak, jsem mrtě mainstreamová, jelikož jsem si založila Instagram, achjo.
9. Sekla jsem se znakovým jazykem, ale doufám, že ne nastálo. Chci v tom pokračovat, jen už to nějak bylo nad moje síly.
10. V září odjíždím do Anglie. Na rok. Jako au-pair. Na jednu stranu se těším, že vypadnu, tady už mi to opravdu přerůstá přes hlavu (jo, utíkám a nestydím se za to), zároveň se neskutečným způsobem bojím a doufám, že se do týdne nevrátím.
11. Stále nevím, co se svým životem a stále nerozumím lidem, ale to vlastně není žádná novinka. Aha.
No a co teď? Netuším, ale asi by se hodilo hodit sem pár fotek a uvidíme, jestli se k tomu blogování vrátím nebo jestli byl tohle jen výstřel do tmy, ale vzhledem k tomu, jak se mnou blog úžasně spolupracuje (tj. sarkasmus) na to asi kašlu i nadále a budu si vesele dál psát do šuplíčku. Nicméně, jisté je to, že jsem měla potřebu se vyjádřit.
A tak přidávám fotky holek absolventek tanečního oboru ZUŠky, páč jsou fakt šikovný a mně se ty fotky líbí a ještě lepší by bylo, kdyby mi s nima blog neudělal to, co udělal! Ještě, že je to na koho svést.

další foto pod perexem
 

Pepík

8. května 2016 v 17:39 | Irena M.
Ahooj, ahoj, krásný sluníčkový den :),
Dostala jsem možnost fotit miminko, takže z toho mám nesmírnou radost a zvažuji návštěvu nějakého toho kurzu, ale to se ještě uvidí. Dost mi veškeré focení znesnadňuje moje "sebedůvěra" a s Pepíkem to bylo stejně tak. Achjo, já se těch malých uzlíčků skoro bojím dotknout, jak jsou křehcí. Asi bych potřebovala s nějakým drobkem trávit víc času, abych si na to zvykla, ale to už jsem zase jinde.
Jen teď přemýšlím, zda na můj blog ještě někdo zavítá. Zrušila jsem facebook, kde jsem měla svou stránku a u každé fotky jsem zveřejňovala odkaz k fotkám zveřejněným zde. Taky jsem za to zrušení dostala sprďana ze všech stran "Bez facebooku jako bys nebyla." Ale snažím se věřit, že propagovat se lze i jinak, tak uvidíme :D. Každopádně žádné abstinenční příznaky po deseti dnech rozhodně nemám, první tři dny jsem sice automaticky klikala na aplikaci fb, což mě dost vyděsilo. Že se z mého zdlouhavého, řekla bych až nekonečného surfování fotkami a statusy opalcovanými lajky stala rutina je dost děs. Přestala jsem ovládat čas, který jsem tam trávila a řeknu zcela upřímně, že bez něj vlastně skoro nevím co na tom internetu dělat :D. Těch pár let na modro-bílé stránce udělá s člověkem své a já si uvědomila, že už mě to nebaví. Že mi už dost pomuchlal život a díky němu mám akorát tendence zůstávat v minulosti, páč a jelikož mám každého pitomce, co mi ublížil neustále na očích. Nechci tedy ale hlásat, jak je špatné mít profil na facebooku, ale pro mě to rozhodně špatně je :D.
Tudíž teď čekám až se uzdravím, čtu a dala jsem si předsevzetí věnovat každý den alespoň deset minut věcem kolem maturity. Jsem zodpovědnost sama tedy :D.
A ještě něco.. krásný Den matek :), ať se všem (nejen) maminkám co nejvíc daří.
Mějte se hezky.
Irena M.


Černobíle

17. dubna 2016 v 10:50 | Irena M. |  Lidé
Ahoooj, ahoj, krásný den všem :),
začněme sebestřednou informací o tom, že jsem včera měla svátek a docela mě překvapilo, kolik lidí mi popřálo a byla to moc hezká přání. Já vím, že na tom, že je moje jméno v kalendáři, není moc co k slavení, ale stejně je to super vědět, že jsou kolem vás lidi, kteří si na vás vzpomenou.
K svátku jsem dostala od babi kytičku, což je odvážný, když si jí pravděpodobně za týden ponese domů, aby ji zachránila. U mě totiž uhyne i kaktus (bez nadsázky).
A přijde mi jako slušnost podat info o svém příteli- Streptokokovi. Opustil mě. Těžké loučení. Nicméně mám v krvi reaktivovaný EB virus, hurá. Moc nerozumím tomu, co to přesně znamená, jen vím, že nejsem žádnej simulant! Nesmím cvičit a musím jíst hodně vitamínů. Pozitivní je, že ho jen nosím a nepřenáším. Zdraví zdar!
Mimo jiné jsem se v období absence školní docházky začala koukat na Once upon a time a už si začínám připadat závislá.. Včera jsem zase byla s rodinkou na Básnících a nezklamali, bylo to moc hezké. Až na nepřiměřeně viditelnou reklamu na Hartmann, Dr. Maxe, radio Impuls, Mazdu, Preventan a Nikon, to bylo fakt skvelý. Jen přemýšlím, zda je v dnešní době možné něco natočit bez takového množství sponzorů, kteří chtějí být co nejvíc vidět..
Co se dá dělat, přejděme už k věci.
Sešla jsem se s letošní absolventkou tanečního oboru ZUŠky a udělaly jsme fotky na tablo. Měla bych nafotit i absolventky prvního stupně, ale pro ty ještě nemám datum :). Přifařila se k nám Káťa se slovy, že je ráda, že jsme jí vzaly s sebou, protože by se jinak děsně nudila :D.
A já musím říct, že se mi moooc líbí a mám z nich velikou radost.
Tak snad se budou líbit i vám.
Přeji hezký zbytek víkendu a já se jdu učit prvoky. Bože, už abych byla ve čtvrťáku! :D
Mějte se krásně
Irena M.

další foto pod perexem
 


Já a můj mazlíček Streptokok

30. března 2016 v 16:50 | Irena M. |  Kusovky
"Tak ho tam máš." oznámila sestřička po shlédnutí výsledků výtěru z mého krku. Na mou značně pitomě znějící otázku "Koho?" (na mou obranu jsem byla podrobena několika vyšetřením naráz, tedy jsem měla právo nevědět, která bije) mi bylo odpovězeno stručně a jasně.- "Streptokoka." (jedna výhoda studia zdrávky- umím to vyslovit bez větších potíží, po krátké úvaze, že by to bylo docela hezké jméno pro psa nebo superhrdinu, jsem usoudila, že když už tak byl pojmenovaná bakterie z rodu grampozitivních, tak jí to privilegium ráda přenechám)
Radost. Cože, Irčo, jsi vadná? To byly zhruba rozhovory, které mi probíhaly hlavou. Když se nad tím zpětně zamýšlím, tak bych mohla trpět nějakou psychickou poruchou. Ale každý někdy přemýšlí. Víte co? Byl to zkrátka super posun. Dost dlouho chodím k lékařce se samými subjektivními příznaky jako jsou bolesti kloubů, svalů, bolesti krku, které jsem označila slovy "Jakoby mi někdo zevnitř vrazil pěstí." Jelikož tupá, ostrá, řezavá, škrtící, trhavá a bůh ví jaká ještě bolest mi zkrátka nevyhovuje.
Jsem svá.
Takže angína není nic až tak suprovýho, ale aspoň vím, že nejsem žádnej ulejvák. Řeknu vám ale, že penicilin je docela velký zlo. Říkám si, proč ve chvíli, kdy mizerně polykám, narvou mi snad ty největší pilule, co jsem kdy viděla?! (Vážně už to vypadá, že mluvím jen sama se sebou, ale mám i kamarády- přísahám! I když někdo se s tím těžko vyrovnává.)
Každopádně jsem udělala při prvním dni své oficiální nemoci mnoho práci. Chytře jsem si totiž vzala první tabletku v deset hodin a jelikož se berou po osmi hodinách, rozhodla jsem se čekat do dvou do rána, kdybych si nařídila budík, tak nevstanu, přičemž jsem otravovala všechny, kterým svítilo zelené kolečko u jména na chatu. Ok, nemám kamarády, všichni šli spát. Proč jako? :D
Začala jsem zpracovávat první maturitní otázku na psychologii, upravila svou ročníkovku a dopsala text k moderování psychologické olympiády, ten Streptokok je ale užitečný. Mezitím jsem se dívala na film Až tak moc tě nežere. Dává mi to naději, že happy end nemusí nutně znamenat "Žili spolu šťastně až do smrti."
Proč to vlastně všechno píšu? To nemám páru, možná se zas jen potřebuju vypsat. A když už jsem tu mluvila o takové pozitivní situaci jako je angína, ráda bych se s vámi podělila o jednu mojí milovanou fotku. Už je to nějakej ten pátek, co jsem ji přivedla na svět, určitě jsem byla ještě na základce, tipla bych tak osmou třídu. Je to taková moje nesmrtelná srdcovka a vyhrála jsem s ní třetí místo v nějaké enviromentální soutěži, pokud se nepletu :D.
Už jsem ji zveřejňovala tolikrát, že je to takové moje malé klišé, ale pro mě má vážně velikou citovou hodnotu.
Snílek, kamarádka. Dvě slova, která to všechno vystihují.
Přeji Vám všem krásný den a já se jdu kurýrovat. Kdybyste měli někdo nějaký hezký film, u kterého bych mohla usínat, dejte vědět. Cítím se totiž jak přejetá tankem. Pan Streptokok nakonec asi nebude ten pravý :(.
Mějte se, smějte se
Irena M.

Veliká noc, veliký den

28. března 2016 v 16:39 | Irena M. |  Fauna a flóra
Krásný den přeji :),
jak jsem již zmiňovala v minulém článku.. všechno teďka kvete, jaro se hlásí o slovo a já jsem za to převelice šťastná. Není nad pocit vyběhnout ven jen ve svetru a nezmrznout na místě. Já vím, že ty zimy jsou teď prý nic moc (pro mě to teda moc je!), já jsem takový letní tvor, řekněme a kdybych si měla vybrat, tak sníh by mi tedy vůbec nechyběl. Mohla bych sem zatahovat ekologii, ale vzhledem k tomu, že je to poměrně ožehavé téma, tak ji nechám ležet na dně šuplíku. Nebudeme si kazit den debatami, o tom, co je správné a co není. Jsem příliš unavená, než abych to dělala. Nějak jsem poslední dny málo spala. Velikonoce pro mne totiž bohužel mají význam pouze volnočasový. Přiznávám se dobrovolně a bez mučení, že o Velikonocích vím velký kulový, základy mám, ale jen bůh ví, zda se zakládají na pravdě.
Víra je ale také docela nebezpečné téma k hovoru. Nějak jsem se začal námětům, při kterých se můžu s někým rozhádat, vyhýbat. Nemám to ráda, vyčerpává mě to a ve finále jsem jediná, kdo se trápí.
Takže starosti stranou. Do školy se mi nechce. Píšeme z halogen derivátů a budu zkoušená z Moskvy a Petěrburgu, přičemž má ruská slovní zásoba sahá maximálně do "Miňa zavut Irína."
Taky máte u druhého jazyka tendenci mluvit anglicky? Asi je to tím, že jí mám daleko zafixovanější, protože angličtina s ruštinou mají společné tak leda prd. No a čeština s pokusem o ruský přízvuk je také velice záživná.
Každopádně zde pro vás mám dnes opět něco z babiččiny zahrádky, kde se to začíná zase zbarvovat, což je fajn a vypadá to hnedka lepšejc.
Nechť přežiju(te) školu/ práci či jiné volnočasové aktivity bez újmy a jste šťastni nejen na Velké noci.
Čauky mňauky a já jdu na ty halogenderiváty.
PS. Jenom připomínám, že loni bylo na Velikonoce bílo, tak jsem moc ráda, že jsme se tomu letos vyhnuli :).
Irena M.


další foto pod perexem

Jaro lásce přeje

21. března 2016 v 20:32 | Irena M. |  Lidé
Pěkný večer vám všem :),
doufám, že je vám všem fajn. Mně je totiž dost divně, všechno se mi nějak sesypalo pod rukama, tak musím něco dělat, abych na to nemyslela, což zahrnuje například tvorbu palačinek z litru mlíka, které ve finále nikdo nejí :D.
Mám rozečtený Pygmalion. Čtu ho dva měsíce, nevím, jak se stalo, že knihu o 142 stranách čtu takovou dobu, ale nějak jsem se do toho nemohla dostat.
Dávám dohromady ročníkovou práci na téma homeopatie a taky mi to trvá proklatě dlouho.
Budu moderovat ústřední kolo psychologické olympiády, prý mám literární střevo a hezky se vyjadřuji. Jo, to se moc hezky poslouchá, když je člověk pocvhálen.
Zásadní novinkou ale je, že se mi pěkně rýsuje fotoateliér. Aaaaaa, chce se mi křičet, protože to docela vyvažuje ty nepříjemnosti, co se mi teď dějou v životě.. Focení a psaní je totiž můj únik od reality, který zkrátka potřebuji (proto píšu knížku, která zřejmě nebude publikovatelná :D).
Můj báječný otčímek vymaloval a položil podlahu za asistence maminky a už se děsně těším až se to rozjede (nezbývá mi než žít ve víře, že se to rozjede). Mám světla, nějaké rekvizity, jen s těmi pitomými plátny jsou potíže. Musím se posunout s tím focením dál a víc se v tom vzdělávat, jen kdyby mě to občas tak nerozčilovalo. Občas jsem vážně nevyzpytatelná. Ale vždycky jsem šťastná za to, jak moc mě celá moje rodina v mém koníčku podporuje :).
Dost už ale, vzhledem k tomu, že včera byl první jarní den, tak se sem tyhle fotky vyloženě hodí, protože už z prvouky víme, že na jaře vše rozkvétá, rodí se mláďátka a lásce je zkrátka přáno.
Fotila jsem mladý pár k prvnímu výročí jejich vztahu a bylo to moje první párové focení, proto jsem moc vděčná Elišce, že se do toho tak obula a náležitě mi s tím pomohla :). Snad se budou fotky líbit, zatím je ten můj "ateliérek" improvizovaný kvůli těm výše zmíněným plátnům, ale fotkám to snad nijak zásadně neuškodilo. Snažili jsme se, jak jsme mohli.
Nicméně jim přeji mnoho dalších krásných společných let :).
Mějte se, smějte se.. je jaro, což znamená, že léto už skoro klepe na dveře, dobrá, možná trochu předbíhám, ale stejně.. Hurá!
Irena M.



Ivča v bublinkách

12. března 2016 v 16:28 | Irena M. |  Lidé
Čauky mňauky, po sto letech jsem zpátky s dalšíma fotkama.
Tentokrát VÝJIMEČNĚ fotky s Ivčou, rozenou modelkou. Trošku depresivní, nepřirozený a tmavosvětlý. Obdivuju své vyjadřovací schopnosti, vskutku.
Jo, bylo to fajn a prvně jsem použila světla, takžee tak. Víc se mi nechce dnes sdělovat. Snad se vám budou fotky líbit.
Můj život je super a doufám, že váš taky.
Mějte krásný víkend, já se jdu šrotit :).
PS. ráda bych upozornila na outfit podle poslední módy :D.
Irena M.


další foto pod perexem

Škoda, že život se nedá koupit

18. února 2016 v 20:38 | Irena M.
Kolik stojíme? Rovná se naše cena našim životním úspěchům? Nebo jsme úplně bezcenní? Jedna malicherná tečka. Nic.
Úvahy o životě, to bylo vždycky moje. Jako dítě, když se zhaslo v pokoji a já už si nemohla číst v kombinaci s dosti sužující bolestí rostoucích nohou, jsem přemýšlela, co bude až mi v tom životě někdo umře. Abych byla upřímná, nejčastěji jsem myslela na maminku a ještě upřímněji.. vždycky to bylo příšerný. Jestli se člověk může utopit ve vlastních slzách, tak jsem k tomu neměla daleko.
Dlouho jsem nechtěla nikomu říct.
Ale teď si říkám, že to není nic, co by bylo tabu. Opravdu je potřeba netrápit se kravinama. Dneska jsem o tom mluvila s babičkou. O tom, že si neumíme odpouštět a hledíme jen na chyby druhých, nehledáme nic pozitivního, protože je snazší pozorovat to špatné. Jenže když někomu neodpustíme, ubližujeme tím primárně sami sobě. Tenhle červ nás sžírá, ani o tom nemusíme vědět. Jen to někde hluboko uvnitř pořád je.
Netvrdím, že musíme být všichni nejlepší přátelé, ale naše pokora a ješitnost nás žene k vlastní zkáze.
Války? Naprosto zbytečná záležitost. Strašná spousta těch teček na mapě Zemi, která odešla kvůli tomu, že někteří lidé nedokázali třeba ani odpustit sami sobě.
Nedostalo se mi asi ještě nějaké tak příšerné křivdy, ale i přesto... odpouštím všem, co mi ubližili, všem, co se mi pokusili ublížit, všem, kteří zkusí mi ublížit. Odpouštím sobě. A budu šťastná, když odpustítě i vy mně.
Je třeba si některé věci dořešit.
Nedořešenou otázkou je, jakou cenu má lidský život? Za někoho bychom dali miliardy, za jiné ani halíř. Škoda jen, že život se koupit nedá.
Dneska je zvláštní den. Ale přeji všem krásný život. Aby se naučili používat vlídná slova a aby si užívali každý den jako by to byl jejich poslední.
Vím, že to zní jako klišé, ale mám tě ráda, bez ohledu na to, kdo to čte. Zasloužíme si být milování a milovat.
Jen ať je vám všem dobře. Spěte sladce.
Dnes bude místo, kde by měla být fotka, prázdné. Jen jsem se potřebovala zamyslet nad životem a podělit se o to. A pokud myslíte, že to sem nepatří, je to fuk.
Mějte se krásně.
Irena M.

Co se mi povedlo a co se mi povede

3. ledna 2016 v 20:39 | Irena M. |  Co se jinam nevešlo
Staring at the blank page before you
Open up the dirty window
Let the sun illuminate the words that you could not find
Reaching for something in the distance
So close you can almost taste it
Release your inhibitions

Feel the rain on your skin
No one else can feel it for you
Only you can let it in
No one else, no one else
Can speak the words on your lips
Drench yourself in words unspoken
Live your life with arms wide open
Today is where your book begins
The rest is still unwritten.
Pozitivní myšlení, to je základ všeho a smějte se, jak jen chcete, je mi to buřta. Jsem člověk, který mluví o svých emocích nahlas, protože to tak prostě je a nejsem kvůli tomu špatná, to teda ne. Touhle písničkou (ten text nahoře) se teďka chci řídit.
Rok 2016 je rokem mých osmnáctých narozenin a já mám v plánu spoustu věcí. Musím spoustu věcí změnit, tím si jsem jistá a mám dojem, že už jsem začala. Ať mi to klidně ublíží, ať mě to položí, já zase vstanu. Nejsem ničí hadr na podlahu.
Jasně, že jsem v uplynulém roce udělala asi miliardu chybu, ale kdo ne? (miluju, že když udělám blbost, tak jsou všichni okolo mě svatí, kteří nikdy nic neprovedli a zapomenou všechno dobré, co jsem udělala). Pro mě je střěžejní si z těch chyb něco vzít, abych je neudělala znovu a mohla dělat nové :D. Nee, ve skutečnosti mám opravdu v hlavě tolik nápadů a projektů, které se rýsují docela slibně, teď nesmím ztratit motivaci a ono to půjde. Ráda bych věnovala svou energii do podstatných věcí. Ráda bych se stala lepším člověkem, ale nemůžu slíbit, že nebudu chybovat, jsem mládě, to po mě nechtějte. Každý chybuje!
Ráda bych ale ten rok 2015 shrnula jako relativně pozitivní. Maminka se vdala, táta se zasnoubil, ségra odmaturovala. Poznala jsem slušnou hromádku fajn lidí a ještě u slušnější hromádky jsem poznala, že do mého života nepatří. A v tomto duchu to bude asi směřovat dál, nechci znásilňovat sama sebe tím, že si budu pouštět k tělu ty, kteří hledají jen mé chyby, nevidí to kladné a kteří se mnou mají potřebu manipulovat a dokazovat si, že jsou něco víc než já. Kdo tohle chce? Nuu, taky jsem se chtěla zmínit o svém úspěchu se cvičením- 30 dní s Jillian (cvičební program a fuška jako prase) jsem zvládla a nedávám si žádné předsevzetí, že zhubnu deset kilo, jen bych chtěla pokračovat ve cvičení. Dostala jsem k Vánocům super cute boty na běhání, tak doufám, že v nich uběhnu dooost kilometrů. Jo a taky chci víc číst (Sophiina volba mi tu leží tři měsíce a nejsem ani v půlce).
Doufám, že budu i nadále dělat to, co mě dělá šťastnou a u čeho se cítím svobodná. Loni jsem si totiž focením vydělala svoje první peníze (snad ne poslední) a peníze od Ježíška hodlám investovat do kurzu focení (chtěla jsem taky zainvestovat do nového objektivu, dolly sukně a autoškoly), ale tohle mi teď přijde jako priorita. Zdá se, že fotící krize je zažehnána. Dalším úspěchem minulého roku je rozhodně to, že jsem si založila tento blog. Joo, já vím, docela jsem se mu přestala věnovat, ale nechci se za to omlouvat, to se tak občas stává. Nikomu nedlužím žádné vysvětlení. Jsem jen člověk. Ale přesto, tyhle řádky mi dávají víc než se možná zdá a ty krásné komentáře, to je prostě boží a vždycky když to čtu, tak se cítím jak na obláčku. Jsem trošku afektovaná, nedá se nic dělat.
Také jsem se chtěla zmínit o tom, že končím s tancováním, s láskou, kterou jsem dělala třináct let (odpusťte, jestli se pletu, matika není moje silná stránka). Protože je čas jít dál. Všeobecně jsem opustila víc věcí, které mi přestaly dělat radost, protože to nemá smysl. Našla jsem si ale koníček, který můj čas vyplňuje, začala jsem se učit znakový jazyk a zatím mě to děsně baví a dává mi to spoustu energie.
Baví mě líčení! V létě jsem psala, že se do toho nemůžu dostat, ale teď mi to dělá velikou radost, v lednu už budu líčit slečnu na ples. Díky za svěřenou důvěru, ale tedaa jsem podělaná, že to podělám :D.
Největší úspěch ale je, že stále hledám samu sebe, ještě nevím, kde jednou skončím, prostě jen vím, že jednou všechno skončí. Ale nevzdávám to (to je ten úspěch). Jen mě to teď všechno nějak víc baví, i ten samotný život. Hází mi klacky pod nohy, to je jasný, ale dává mi tolik příležitostí k tomu být šťastná a já jich chci kruci využít!
Takže vám všem přeji tolik odvahy, kolik mám momentálně já, spoustu zdraví, které je zkrátka potřeba jako sůl, ať máte okolo sebe pouze lidi a zvířata, se kterými jste šťastní, ať objevujete nové věci a dělá vám to radost.
Co víc vám říct, buďte spokojení a hledejte pozitiva v maličkostech! Nenechte si ubližovat, jediný, kdo vás může soudit jste vy sami. A pokud jste něco nezvládli, začněte znovu. Zlepšujte se.
Mám vás ráda a moc děkuji všem, kteří mi projevili podporu v uplynulém roce a snad budou pokračovat i nadále :). A taky doufám, že jste svátky zvládli bez stresu a užili jste si pohádky a všechny ty vánoční vůně. Nespěchejte.
Věřím, že se nám povede mnoho věcí a mým předsevzetím je vážit si sama sebe a i nepatrných dobrých skutků, které dělám. Začít u sebe.
Uh, to je zase slátanina. To je tak, když píšete přesně to, co vás zrovna napadne :).
Posílám vám lásku a sílu! No a také fotky, které byly pořízeny v období vánočních prázdnin :).
Mějte se krásně.
Irena M.


další foto pod perexem

Čas na jmelí

29. listopadu 2015 v 12:09 | Irena M. |  Co se jinam nevešlo
Krásný den všem na týhle planetě a i na jinejch planetách.
Tak jsem za minulý článek dostala od ségry sprda, že je to trapný psát takový věci veřejně. Hm, asi jo. Je to už asi trilion let, co jsem něco napsala. Možná je to proto, že musím svým myšlenkám dělat takovou cenzuru, že z toho článku je ve finále úplnej nesmysl.
Ale co chci říct? Že nastal advent. Pro někoho je to nic, pro někoho je to hrozně dlouhá doba do Vánoc, pro mě je to už jen pár krůčků ke Štědrému dni a těším se tak moc, že to asi ani neumím popsat. Z tohohle, doufám, nikdy nevyrostu.
A já nevím, jak to máte vy, ale já si koncem každého roku všechno hrozně rekapituluju a shromažďuju informace o tom, co se mi povedlo a co jsem podělala. Většinou je ta podělaná strana o dost silnější. Ale jinak nejsem moc sebekritická. A teď mě to už taky začíná přepadat. Byl to docela o hubu rok, zdá se mi. Jsem z něj dost zmatená. Ale z čeho já nejsem, žejo?
No a teď jsem nějak došla k závěru, že mě focení momentálně spíš obtěžuje než, že by mě naplňovalo. Občas se mi to stane a je to celkem hodně blbý :D, snažím se proti tomu něco dělat, ale zas na druhou stranu, jak se tak říká, když nejde o život, tak jde o...
To samý mám teďka s tancováním, se čtením, se psaním a se vším, co mě bavilo, říkám si, že je to ale určitě dočasný. Že tyhle věci se prostě stávaj.
Ale taky vám chci říct, abyste si ten adventní čas užili, co možná nejlíp. Já vím, že mnohé to jenom stresuje, ale podle mě je to úplně zbytečný a lidi si z toho stresu zkrátka jen udělali vánoční tradici. Mně to pak neskutečně vadí, když všichni jen nadávaj a přitom si to způsobujou sami a nic hroznýho se jim ve skutečnosti vůbec neděje. Vánoce jsou pro mě totiž vážně nejkrásnější dny v roce. Já vím, zní to jako klišé, ale je to tak. Zbožňuju vůni cukroví, pomerančů a mandarinek, skořice (nejlíp skořice zapíchaný v pomerančích), Františka. Hrozně ráda pozoruju plameny svíčky a odlesky zlatého jmelí, zbožňuju poslouchat koledy. A bože ty pohádky!!!
A jo, jasně, že je to i dárcích. O tom, že sakra někomu uděláte radost! Nebudu lhát, že je dostávám nerada, ale taky je ráda dávám, protože vidět, že jste se dotyčnému trefili do vkusu a jak je šťastný, to je děsně super.
Můžete namítat, že tohle by se mělo dít stále a nejen na Vánoce, ale já tyhle dny beru jako symbol toho, že nic není až tak moc zkažený, jak se ve skutečnosti zdá a že aspoň na chvíli je ten svět barevnější a spokojenější a že nebýt těchto dnů, tak se prostě ty lidi už úplně zblázní. Všechno se hned víc třpytí. Normálně by mi to přišlo asi jako kýč, ale o Vánoce se to prostě smí.
Já nevím, nehledejte v radosti vědu, je to snadný. Pečte na starosti :). To vám všem přeju.

Buďte šťastní! Není čas na hejty, to dejte radši někomu pořádnýho hudlana :D.
PS. moc jsem si přála použít slovo hejty.


další foto pod perexem


Kam dál