Inteligentní a interesantní článek

15. června 2017 v 0:18 | Irena M. |  Lidé
Sedím v pokoji ve společnosti pavouka, kterej se vyloženě vysmívá mému strachu z něj a od čtyř hodin, kdy jsem ho tam poprvé zahlédla, se nehnul z místa. Jsem spocená jak to prase, poněvadž jsem se rozhodla, že bych po tom zhruba měsíci nechutného přežírání se sebou mohla zase něco udělat, moje výmluva, že maturuju totiž již není aktuální, bohužel nebo spíš bohudík. Kdybych toho stresu měla ještě o kapičku víc, tak sem píšu z Bohnic. A s tím pavoukem jsem trochu kecala, ve skutečnosti jsem se přesunula do obýváku, jelikož se ho fakt bojím a všechny kecy o tom, že se mě bojí víc než já jeho jsou mi k ničemu. Asi u sebe v pokoji nebudu ani spát, protože to si zase vybavuju to, že člověk sní během života průměrně osm pavouků (samozřejmě nedopatřením), nevím, co je na tom pravdy, ale stejně fůůůj!
A tak přemýšlím, co inteligentního a interesantního bych mohla po roce napsat na blog, který jestli někdy někdo četl, tak už je to zřejmě v nenávratnu. A má to tedy ještě cenu sem vůbec něco psát? (Ahoj, jsem Irča a trpím samopsanou)
Ať to beru odkudkoli, v mém mozku se prostě hromadí mraky negativ, a tak nevím, zda je vhodné to sem všechno vypisovat. Díky svému rozhořčení totiž píšu rychlostí blesku, jelikož nestíhám zapisovat všechno to, co se mi honí hlavou (to je možná dobře) a začínám dokonce věřit tomu, že bych se i mohla naučit psát všemi deseti.
Proto jsem se rozhodla, že se s Vámi (se sebou- hodně zapomínáš, Irčo, tak si to aspoň budeš moct za rok přečíst) podělím o to, co se v mém životě změnilo.
1. Dne 24.května jsem chvála Bohu odmaturovala, tři jedničky, jedna dvojka a jedna čtyřka z biologie (preferuju extrémy), ale jsem upřímně ráda, že mi to dali. Vytáhla jsem si kardiovaskulární systém, což je samá sranda, to je jasný a i když bych sama sobě dala trojku, tak své drahé učitelky jsem zřejmě nepřesvědčila. Pozitivní ale je, že se do tý zaprděný školy už nikdy nemusím vrátit, protože, zcela bez příkras, ty čtyři roky byly peklo a já se jen divím, že jsem to dotáhla až do konce, takže až mi moje dítě jednou řekne, že chce na zdrávku, a já teda doufám, že budu mít dítě, tak prostě nepůjde (jinak budu ale dobrá máma). Taky jsem pěkně naprdnutá na Cermat, ale to bych se zase dostala k těm negativům, takže o tom se rozepisovat nebudu nebo aspoň ne dnes. Za všechno může Cermat, jasná věc :D.
2. Rozbila se nám pračka, lednička a nově i sušička. Jo a taky mi babička nedopatřením rozbila světlo v ateliéru, tak ještě, že ho vlastně nepoužívám, achjo. Mimo to nás sousedi asi tak sedmkrát vytopili (tj. skóre za rok a půl našeho žití v tomto bytě!), nic nám nezaplatili, samozřejmě a já teda nejsem žádnej elektrikář, ale od tý doby mi už odešlo asi pět žárovek v pokoji, tak by mě fakt zajímalo, jestli to má nějakou souvislost anebo je to prostě jen duchovní odpověď na to, že jsem zlá, a tak se to děje v tomhle bytě jen mně :D. Pozor, novinkou je ještě rozbitý vysavač (Vítejte v pravěku, my radši košťata a věšení prádla na balkóně, aneb jak se říká, člověk si neuvědomuje, co má, dokud to neztratí.)
3. Udělala jsem autoškolu, skoro jsem zapomněla, že jsem to tu ještě nezmínila, jelikož to bylo v září, a to už teď zkrátka není aktuální. Proklínala jsem svou učitelku za její kecy, vždycky když už jsem začala mít pocit, že dobrý, tak mi řekla něco moc hezkého a povzbudivého. Poté, co jsem se jí tam asi pětkrát rozbrečela (z čehož hned po první hodině, poněvadž mě srovnávala se ségrou, moje ségra to totiž dávala levou rukou!) mě už jen uklidňovala a ruku na srdce, myslím, že mě nakonec naučila řídit docela dobře.
4. Ok, zas tak dobře ne :D. I když to, co se mi stalo asi půl roku poté byla spíš moje vina, už dvakrát jsem totiž stihla odřít naše auto, a to nikoliv při parkování, ale během vyparkování (existuje vůbec takové slovo? Jestli jo, tak je divný), což je ale vlastně dobře, protože to znamená, že řídím, přičemž jsem v autoškole slíbila sama sobě, že už v životě nesednu za volant. Když se mi to stalo poprvé, nechali jsme se ségrou, jakožto spolujezdcem, za stěračemi poškozeného auta, lísteček s tím, ať se ozve a vyřešime to. S traumatickým zážitkem a s hysterickým řevem, že se ségrou už nikdy řídit nebudu, jelikož sama to zvládám tisíckrát líp, mě ségra odvezla k babičce. Po návratu jsme potkali majitele poškozeného auta, ten nám řekl, že v poho, že to rozleštil, ale ať si příště dám pozor (já si totiž pozor nedávala, já jela prostě poslepu! To jsou fakt rady k nezaplacení). Bylo to od něj ale hezké a nutno podotknout, že si fakt pozor dávám. Druhé odření následovalo týden poté, to byla ale naštěstí jen zídka u babi před domem.
5. Společně s řidičákem přišlo ale spoustu dalších starostí a mých agresivních výlevů kvůli všem těm debilním řidičům, kteří mě předjíždí v obci, kde je jednak zákaz předjíždění a druhak jedu 50!!!!!!!! Lidi, proberte se!
6. Jsem ostříhaná na mikádo, tedy myslím, že je to mikádo, zkrátka po ramena. Slibovala jsem si to už minimálně od února, ikdyž v té době to byl jen super bezva nápad, jenž se zrodil v mé hlavě na maturitním plese (vhodné místo, kde uvažovat o svých vlasech). Každopádně to má spoustu výhod, jako třeba to, že mě šimraj konečky na krku, což vlastně nevím, jestli je výhoda. Nicméně česání už netrvá hodinu a nemám to za minutu zase zacuchané, schne to taky chvilku a hlavně mám mnohem lehčí hlavu (jen to, co mám v hlavě mi pořád způsobuje daleko větší těžkosti, občas by bylo fajn být debil a nepřemýšlet nad všemi nespravedlnostmi světa). Taky vypadám zas na dvanáct (zase kecám, ve dvanácti jsem vypadala starší).
7. Již třináct měsíců a osmnáct dní (jsem slabá v matice, a tak nemůžu zaručit správnost svého výpočtu, v toleranci je tedy plus mínus pět dní) nemám facebook a nevím, zda je třeba k tomu, cokoli dodávat, možná to, že už nemám abstinenční příznaky, ale prokrastinaci to stejně nebrání, například během učení k maturitě jsem si našla spoustu jinejch zábaviček, který byly zajímavější než učení, ale to ze mě nedělá špatnýho člověka, jelikož, co vím, tak to dělá asi každý (a až půjdou ostatní skočit z okna, ty půjdeš taky?)
8. Tak jako tak, jsem mrtě mainstreamová, jelikož jsem si založila Instagram, achjo.
9. Sekla jsem se znakovým jazykem, ale doufám, že ne nastálo. Chci v tom pokračovat, jen už to nějak bylo nad moje síly.
10. V září odjíždím do Anglie. Na rok. Jako au-pair. Na jednu stranu se těším, že vypadnu, tady už mi to opravdu přerůstá přes hlavu (jo, utíkám a nestydím se za to), zároveň se neskutečným způsobem bojím a doufám, že se do týdne nevrátím.
11. Stále nevím, co se svým životem a stále nerozumím lidem, ale to vlastně není žádná novinka. Aha.
No a co teď? Netuším, ale asi by se hodilo hodit sem pár fotek a uvidíme, jestli se k tomu blogování vrátím nebo jestli byl tohle jen výstřel do tmy, ale vzhledem k tomu, jak se mnou blog úžasně spolupracuje (tj. sarkasmus) na to asi kašlu i nadále a budu si vesele dál psát do šuplíčku. Nicméně, jisté je to, že jsem měla potřebu se vyjádřit.
A tak přidávám fotky holek absolventek tanečního oboru ZUŠky, páč jsou fakt šikovný a mně se ty fotky líbí a ještě lepší by bylo, kdyby mi s nima blog neudělal to, co udělal! Ještě, že je to na koho svést.

další foto pod perexem












 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama